Dům, byt či auto. Jsou-li nejen všechny tyto věci předmětem společného jmění manželů, nastává v řízení o vypořádání společného jmění manželů otázka, k jakému okamžiku tyto věci náležející do SJM v řízení o vypořádání SJM ocenit, aby mohla být vyčíslena jejich hodnota. Tato otázka je důležitá vzhledem k tomu, že pro řízení o vypořádání společného jmění manželů, které vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., soud postupuje jen podle zákona č. 89/2012 Sb.
Připomeňme však, že společné jmění manželů zaniká nejčastěji právní mocí rozsudku o rozvodu manželství, přičemž je potřeba ho následně vypořádat. Není-li vypořádání společného jmění dohodou možné, lze se ho domáhat soudně. V žalobě na vypořádání společného jmění je třeba uvést všechny věci, které náleží oběma manželům společně a které tedy budou předmětem vypořádání. V následném řízení soud přihlédne zejména k potřebám nezaopatřených dětí, včetně toho, jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot a jak se každý z manželů staral o rodinu a rodinnou domácnost. Vždy však platí, že soud není návrhem na vypořádání vázán, může tedy rozhodnout podle svého vlastního uvážení.
Není-li ve lhůtě tří let od zániku společného jmění uzavřena ani dohoda a ani podána žaloba na vypořádání u příslušného soudu, uplatní se zákonná domněnka stanovující, že hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z manželů, který je užívá jako vlastník, ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů a ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma, nyní již bývalým manželům.
Úprava podle starého občanského zákoníku
Až donedávna byla judikatura Nejvyššího soudu ustálená na tom, že pro účely vypořádání společného jmění manželů v režimu podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se sice vycházelo z ceny věci v době vypořádání SJM, avšak z jejího stavu v době zániku SJM (typicky rozvodem). Tato judikatura byla až donedávna konstantní, dokud Nejvyšší soud v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku svůj názor zcela nezměnil.
Úprava podle nového občanského zákoníku
Podle § 740 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. může každý z manželů navrhnout, aby o vypořádání společného jmění manželů rozhodl soud, pokud se o vypořádání nedohodnou sami. Soud o vypořádání rozhoduje k okamžiku, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Tento stav je rozhodným i pro ocenění věci, přičemž je ovšem třeba podle Nejvyššího soudu vycházet z cen odpovídajících – ať již podle obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen věcí – cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání.
Nejvyšší soud ve své poslední judikatuře tedy dospěl k závěru, že je nutné při posuzování okamžiku, dle kterého se věci oceňují, zohlednit i tu skutečnost, že v období mezi zánikem a vypořádáním SJM (typicky ve formě soudního rozhodnutí) může dojít jak ke zhodnocení, tak ke znehodnocení věci. Znehodnocení věci může nastat jejím užíváním nebo na základě dalších skutečností, např. jejím zatížením právními závadami, vlivem jednání třetí osoby, působením náhody atd. Z toho důvodu je potřeba při vypořádání SJM vyjít z hodnoty věci, stanovené s ohledem na její stav k okamžiku vypořádání SJM.
Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že manželé jsou až do okamžiku vypořádání SJM fakticky spoluvlastníky věci, a proto by měli oba nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věcí (kvalita, stáří, míra opotřebení). Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů.
Základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění. Tomuto principu nejlépe odpovídá pravidlo, že při zjištění ceny věci tvořící vypořádávané SJM je třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku), a to právě z toho důvodu, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání SJM oba manželé, kteří by zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci. Tedy až tento okamžik by měl být rozhodující pro zjištění stavu a následně i ceny vypořádávané věci.
Takový závěr Nejvyšší soud však učinil s výhradou, že ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude např. v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, který je přičitatelný tomu z manželů, kterému bude věc přikázána.
Další informace na téma SJM a rozvod naleznete na našich stránkách rodinavpravu.cz.
